On my way, #3

20. března 2016 v 22:32 | Bubble |  O mně
Aneb můj příběh, třetí část.



Školní rok 2013/2014, sedmá třída.

Už nejméně rok jsem byla rozhodnutá, že odejdu ze základky na šestiletý gympl. Pryč on naší třídy, pryč od oné kamarádky (já vím, že jsem říkala psala, že už byla víceméně v pohodě, ale i tak... je to těžké popsat), pryč od všeho toho, prostě začít odznova, navíc jsem už na gymplu znala pár lidí.
Když se to právě ta kamarádka dozvěděla, snažila se mě přemluvit, ať tam nechodím. Je jí snad úplně fuk, že je to moje budoucnost?
Když přemlouvání nepomáhalo, místy přecházela na citové vydírání. To se ale většinou na mou stranu postavila druhá kamarádka.
Smířila se s tím až když už jsem udělala přijímačky a slíbila jí, že se s ní budu stýkat. A ano, už druhým rokem se pravidelně vídáme. A abych byla upřímná, od toho, co nejsme spolu ve třídě, je úplně jiný člověk. Můj osobní názor na to je, že se začala bavit se zbytkem třídy a úplně se zbavila toho komplexu, nebo co to bylo... Prostě už to s ní je v pohodě a za to jsem moc ráda.

Teď k té horší části.
Všechno začalo tak nevinně - mamka nám (mně a bráchovi) oznámila, že jede na týden na závody s plachetnicemi (zní to ujetě, ale to prosím neřešme). Dala nám nějaké peníze a odjela.
Vrátila se za 2 měsíce. A to jsme měli štěstí, že se vůbec vrátila.
Hned první den na lodi se protočilo ráhno od plachty a praštilo ji zezadu do hlavy. Na 4 místech prasklá lebka, zpřetrhaný mozek, krvácení do mozku, prasklé oba dva ušní bubínky, 3% šance na přežití. Doktoři říkali, že přežila jen silou vůle, a že kdyby to bylo o centimetr níž, je na místě mrtvá.
Převoz z Chorvatska do místní nemocnice, peníze, prostředky; to všechno lítalo nade mnou.
Co když už nic nebude jako předtím, co když si na nic nevzpomene, co když nebude vědět, kdo jsem, co když nepřežije. To tížilo mě.
Zároveň to bylo v době přijímaček. Vzhledem k mému tehdějšímu psychickému stavu si doufám dokážete představit, že jsem byla vystresovaná, v depresích, špatně jsem spala...

Všechno naštěstí dobře dopadlo, je snad úplně zázrak, že na mamce nejde nic poznat, může sportovat a prostě všechno je, jak bylo.
To byla taková odbočka, ale chtěla jsem se o to podělit.

Když jsem se dozvěděla, že jsem se dostala s poměrně dobrou rezervou na gympl, byla jsem štěstím bez sebe. Byl to lístek do nového, lepšího světa.
Hned ale potom jsem začala znova stresovat s tím, co když to nedám, co když dopadnu jako na základce apod... Byla jsem prostě taková.

No a od toho, co jsem na gymplu, je všechno jen lepší a lepší. Nejen, že jsem si změnila život, ale změnila jsem i sebe. Už nejsem depresivní a melancholická, teď jsem ten veselý člověk, který se vždy usmívá. Našla jsem si přátele, už nejsem šedá myška - ale ani nejsem nějak populární, jsem takový průměr, a jsem s tím spokojená :). Rodiče mě přestali brát jako děcko a spousta, spousta dalších věcí...
Bez výčitek můžu říct, že rok 2015 byl zatím nejlepší rok mého života.

No a teď?
Teď si postupně plním sny. Jsou možná drobné, když vezmu v potaz sny typu být slavný, nebo tak, ale já jsem s nimi spokojená. :)

Přemluvila jsem mamku a dostala jsem na Vánoce kotě, předěla jsem si pokoj do vintage stylu, začala jsem dělat cosplay a aktivněji kreslit (k mé tvorbě se někdy chci taky dostat), udělala jsem si piercing... Jo, a poslední, ten největší - přemluvila jsem bráchu, aby se mnou jel na Pentatonix. Pro pražáky jsou možná tyto události na denním režimu, ale pro mě je to velká věc! :3

Moc vám děkuji, pokud jste se dočetli až sem :)
Bubble
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bezejmenná Bezejmenná | E-mail | Web | 21. března 2016 v 13:07 | Reagovat

Jsem moc ráda, že to tvoje mamka zvládla. :-) Taky jsem ráda,  že už máš život krásný. :-) No, vím že jsem asi hloupá,  ale jsem Pražačka a nevím co to Pentatonix je. :D  :-|  :-)

2 Bubble Bubble | Web | 21. března 2016 v 14:31 | Reagovat

[1]: Děkuji moc :-)
Myslela jsem to tak, že téměř všechny akce, koncerty atp. se konají v Praze, na druhém konci republiky :D
Jinak o PTX určitě chystám článek, ale tak předběžně to je a capella ^^ :D

3 Tori Tori | Web | 27. března 2016 v 9:32 | Reagovat

Nějak se mi zdá, že gympl je jakýmsi lékem :) Když jsem přešla v páté, tak... dobře, už si to nepamatuju, ale nebylo to zrovna pěkné :D Teď jsem na šestiletém a každým rokem je můj život lepší a lepší :)
Obdivuji tě, že s tou kamarádkou ještě udržuješ vztah, já děcka ze základky neviděla fůru let :o
Je zajímavé to číst, obzvláště když jsem i já byla ta, která kamarádku izolovala, a dodneška si to vyčítám...

4 Tori Tori | Web | 27. března 2016 v 9:37 | Reagovat

Jéžiš, já ti zapomněla odpovědět :D
Mockrát děkuji za podporu, taky by mě ta vítězná práce zajímala, kor když je od někoho mladšího... Ale sama vím, že bych ze sebe mohla dostat víc, rozhodně to nebylo moje vrcholné dílo. Každopádně ještě jednou díky!
To pozadí je z Aldnoah.Zero, taky je tam milion narážek na oblohu a moře :)

5 Bubble Bubble | Web | 27. března 2016 v 12:35 | Reagovat

[3]: Asi ano, nejspíše to je tím, že už tam jsou trochu vyspělejší děcka... :) :D
A nic si nevyčítej, takové věci se přece odpouští :)

[4]: Nemáš zač, je to fakt krásné :) A děkuju, určitě na to někdy mrknu... :D

6 Booklet Booklet | Web | 29. března 2016 v 0:03 | Reagovat

Jsem tak ráda za tebe!!! XDD Hrozně jsem si přála aby to dopadlo nějak hezky...protože vypadáš jako hrozně fajn holka a když jsem se dostala do části s tvojí maminkou, bála jsem se jak to všechno dopadne..a byla jsem vážně šťastná,že dobře! :D

7 Bubble Bubble | Web | 29. března 2016 v 7:32 | Reagovat

[6]: Děkuju moc! :)
Fakt, hrozně mě to potěšilo :3 Jsi moc milá ^^

8 Saxofon Saxofon | 4. dubna 2016 v 21:11 | Reagovat

V neštěstí v štěstí. Ne mě nic lepšího nenapadlo.:D  A nevšímej si mého stylu psaní komentářů. A jsem ráda že pro tebe rok 2015 byl šťastným. Aspoň že tak:)

9 Bubble Bubble | Web | 5. dubna 2016 v 7:18 | Reagovat

[8]: V pořádku, každý má svůj styl! :) :D
A děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama